Člověk bez paměti

V nitru takového člověka není nic z minulosti. To je důvod, proč se v přítomnosti může stát všechno, ten člověk se všeho odváží, všechno riskuje, to je také důvod, proč chce všechno začít od začátku, všechno obnovovat, neuznává, že už něco bylo stvořeno.

[Max Picard, Hitler v nás]

Úryvek z textu významného švýcarského spisovatele 20. století trefně popisuje situaci ztráty povědomí o minulosti, ztráty hodnot moderního člověka, a představuje jakési motto mojí práce. Téma ztráty či přepisování kolektivní historické paměti lze nalézt prakticky v kterémkoliv období vývoje českých zemí. Ve 20. století je však téma obzvlášť palčivé. K eliminaci stop minulosti docházelo na sklonku existence Rakouska-Uherska, za První republiky, Druhé světové války a v éře komunismu (k dějinným zvratům ostatně docházelo i během ní). Situace v českých zemích nebyla po celé minulé století jednoduchá a historický vývoj se měnil prakticky každých dvacet let. Každých dvacet let se v nějakém směru začínalo znovu.

Éra komunismu v letech 1948 až 1989, během níž docházelo k masovému a programovému mazání a přepisování paměti, se však podle mého názoru v současnosti odráží nejvíce. Navíc ani pětadvacet let po pádu komunistického režimu stále nejsme schopni se k této době kriticky postavit. Budova Institutu antikomunismu tak chce v dnešní době přispět k otevřené debatě o naší minulosti bez zamlčování, přepisování nebo dokonce odstraňování konkrétních historických etap.




Koncept stavby

Návrh samotné stavby sleduje zaniklé urbánní stopy klášterního pivovaru a hospodářského zázemí hostince. Tyto dávno zmizelé vrstvy jsem se rozhodl rozkrýt a na jejich místo přidat vrstvy nové. Nejde mi však o rekonstrukci v pravém slova smyslu, nýbrž o znovuobjevení energie a paměti. Tímto zásahem odkazuji na hledání ztracených vazeb, rozvíjím dialog mezi starou a novou, mnou navrženou vrstvou. Držím se původní nivelety, přidávám dům a zeď.


Domu U kaštanu pomyslně doplňuji zmizelého partnera, do kterého umisťuji knihovnu. Tímto aktem vytvářím prostor pro otevřenou debatu o minulosti, a činím tak s ohledem na pohnutou minulosti historického domu. Hmotu nové stavby rozděluji na dvě části – do Bělohorské ulice se dům výškově drží hřebenů střech nejbližší zástavby, vytvářím tím přiměřenou dominantu, hmotově zakončuji ulici. Směrem k domu U Kaštanu výšku snižuji na úroveň jeho hlavní římsy.


Vedle nového „partnera“ historické budovy přidávám rovněž prvek zdi, kterým částečně rámuji stopu zaniklého klášterního pivovaru. Tuto stopu využívám ve dvou rovinách. Do vrchní části umisťuji vlajkový stožár, symbolicky tak zakončuji ulici. Orámováním této části vzniká kompoziční prostor vzhlížející k Břevnovskému klášteru. Zeď je v těchto místech nízká, dává však tušit přítomnost zmizelé stavby. Směrem ke klášteru se takřka ztrácí v terénu. Zamýšlím ji jako městský prvek. Ve druhé rovině zeď funguje jako přenašeč mezi dvěma rozdílnými výškovými úrovněmi – vzniká tím mikrosvět, ve kterém může fungovat staré s novým.
Součástí tohoto orámování je i přednáškový sál a místnost s „krasohledem“, který opticky propojuje zmiňované dva související, avšak rozdělené prostory. V této místnosti, která je návštěvníkům takřka skryta, je umístěna trvalá expozice historie Břevnova.